Sedli jsme do auta a valili jsme do Sydney. Projíždíme po Harbour Bridge, po pravé straně Opera House a Sydney Tower. Město je to úžasné. Nemůžeme najít dům rodiny, u které by jsme měli příští měsíc žít, proto jedem do školy, abychom se zeptali. Škola vypadá dobře, jen mám takový divný pocit, který mám vždy, když jdu někam poprvé. Ve škole nám ukázali cestu k našemu ubytování a řekli základní informace, jako kdy máme přijít do školy atd. Myslím, že Anda potěšilo, že se tady chodí na devět.

Rodina je perfektní, velký dům, velká zahrada a bazén, jen jsem zvědav na děti, které jsou teď ve škole. Mám jen strach, aby to nebylo jako loni v Anglii. Naštěstí se mé obavy nenaplnili James, Raechel a Laura jsou slušní a přívětivý, veselí.

Ráno v 8 vyrážíme autobusem do Manly, kde sedáme na ferry, který míří k Circular Quay (CQ), což je přístav a nádraží přímo u Opera House. Loď jede rychle a po dvaceti minutách se v raním oparu objevuje obrovský Harbour Bridge a po sléze i symbol tohoto australského velkoměsta – Opera. Dělám jednu fotku za druhou.

Přistáváme v centru a jdeme se vyfotit k tomu architekturnímu zázraku. Na nábřeží Circular Quay je několik restaurací s výhledem na most. Dávám si pivo a přemýšlím co dál. Náš původní plán, zůstat a projít centrum jsme změnili. Potom co vylezeme na most, pojedeme lodí do Homebush Bay, do místa konání posledních olympijských her.

Na most jsme neměli moc času, protože loď do Homebushe nejezdí často, a jelikož jsme zvolili špatnou cestu, tak jsme se navrch nedostali, no máme na to ještě rok.

Z mola číslo pět jedeme Rivercat-em po všelijakých zátokách a po padesáti minutách přistáváme v Homebushi. Sedáme na autobus 403 do olympijského parku. Vystupujeme u Aquatic Centra, budova je to pěkná, uvnitř veřejnosti přístupný olympijský bazén, jenom plavky doma. Udělám pár fotek a jdeme k největší stavbě v okolí, ano, ke stadionu Australia. Vstupné je dost drahé asi 18 dolarů, no ale nevidět to, když už jsem tady. Je to opravdu velké, dokonce největší na jižní polokouli, 110 000 sedadel, šest pater, VIP lóže, maximální návštěva 118 000 lidí při zahájení olympiády.

Vyučování je od devíti do tří s 20-ti minutovou přestávkou na svačinu a 40-ti na oběd. Ptáme se ostatních, co vše musíme udělat a zjišťujeme, že nový život se nezačíná zrovna lehce. Čeká nás pojišťovna, banka, imigrační oddělení, daňový úřad, shánění bytu a hlavně hledání práce z čehož mám největší obavy.

Ráno do školy, takový normální den. Přeřazení do vyšší skupiny, no aby ne po deseti letech angličtiny. Jinak nic, krom seznamování se ze školou a lidmi. Potkali jsme dva Čechy, kteří hledají někoho s kým budou bydlet, už obešli pár realitních společností a ví, že to není nejjednodušší. Jmenují se Oldřich a Vladimír, je to otec a syn, přijeli jsem kromě studovaní angličtiny hrát tenis. Souhlasili jsme, že s nimi budeme bydlet, alespoň už nemusíme hledat nikoho, kdo by se s námi dělil o nájemné. Našli perfektní byt blízko školy, tak ho asi vezmeme, jen aby byl ještě volný. Měli jsme štěstí, vyplnili jsme dotazník pro agenturu a dohodli cenu a zálohy. Budeme platit 280 dolaru (za byt a vodu) + elektřinu + telefon + jídlo a taky musíme sehnat vybavení, což je úkol údajně lehký a levný.

Odpoledne jsem vyřídil bankovní účty pro oba. Pro studenty nejsou žádné poplatky, ani za zřízení, ani za transakce a výběry z bankomatu.

Protože jsme v pasu neměli pracovní povolení, museli jsme zajet a imigrační oddělení změnit si typ víz. Podle Mae ze školy jsme měli jet do Rocks, což je slavná čtvrť Sydney pod Harbour Bridgem. Pan domácí tudy jezdí do práce, tak nás vzal s sebou. Měli jsme chvíli problémy to najít a tak jsme tam přišli, když už tam byla hodinová řada. Když se na nás po nudném čekání dostala řada, oznámila nám tamní úřednice, že veškeré záležitosti ohledně studentů vyřizuje oddělení v Rockdale, což je asi 40 minut vlakem na jih. V Rockdale nás čekala ještě větší řada, celkem jsme tam strávili tři a půl hodiny, jen kvůli tomu abych si s imigračním úředníkem, mezitím co mi nalepí povolení k práci do pasu, povykládal o australském počasí.

K tomu abychom mohli pracovat je pracovní povolení málo, protože se tady jako všude musí platit daně a k tomu je třeba daňové číslo (Tax File Number). Pro tento papír je třeba si zajet na Market Street 100, což je to 305 metrů vysoké párátko (věž) tyčící se nad Sydney, ve kterém sídlí daňový úřad. Čekal jsem kupu lidí a dlouhé vyřizování, ale je třeba donést bankovní výpis, nebo potvrzení o studiu (ne ISIC) plus vyplnit formulář a vše je do deseti minut hotové.

Byla krásná sobota, tak jsme jeli s Georgesem na pláž. Byly velké vlny, tak jsme si perfektně zaskákali. Georges neumí moc plavat, tak měl trochu strach, zvláště po mém akrobatickém kousku, když jsem skočil do vysoké rolující vlny, které si z mým tělem pěkně pohrála, no napil jsem se dost a je to opravdu slané. Mají tady pěkné plavčice, tak jsme si s nimi povykládali o žralocích a šli jsme domů.

Večer byla párty v Dee Why Hotel, sešlo se nás tam ze školy dost, tak bylo veselo.

Hned ráno po jedenácté volal Georges, že jede do města, jestli nechceme jet s ním. Georges je tady asi pět měsíců a ještě nejel lodí k Opeře, tak jsme jeli do Manly na trajekt.

Do města jsme přijeli dost pozdě, jen jsme skočili zjistit, kde je Darling Harbour, prošli pár ulic a jeli jsme domů.

Azim je z Uzbekistánu a bydlí v tam, kde jsme bydleli předtím my. Přijel ve středu a potřeboval trochu pomoci, jako vysvětlit systém dopravy, život v rodině a telefonování. Azim chtěl jet do města a tak jsem mu řekl, že ho vezmeme s sebou.

Byli jsme v Sydneyském akváriu, které je skvělé, potom jsme šli do obchodu, kde se prodává domorodé umění a kde jsme se naučili hrát na slavný hudební nástroj Austrálců – Digeridoo. Není to těžké, ale musí se to umět. Časem si na nějaké to dřevo našetřím.

Neděli jsem strávil prakticky ve škole, nebo na pláži. Zařídil jsem jen pár nutností okolo bytu, toť vše. V úterý večer jsem nastoupil u Mekáče, je toho dost co je v mojí pracovní náplni, ale dá se to. Největší problém spočívá v návratu domů, protože po půlnoci jich moc nejezdí. Jinak je to celkem v pohodě.

Dnes jsem neměl konečně nic důležitého na práci a tak mě napadlo doplnit deník, no spíše občasník. No jo je to skoro měsíc co jsem tu nic nenapsal. Naštěstí se tu nic převratného nestalo. Já i Andy na plno pracujeme u McDonalda, chodíme do školy a já se snažím se co nejvíce naučit a připravit na zkoušky.

Za ten poslední měsíc jsem se konečně naučil, jak se tu vše vyřizuje, hlavně pokud jde o účty. Ještě, že mám internet, jinak by to bych to asi nezvládal.

1. března se jako každoročně konal v Sydney festival Mardi Gras, což je akce, kterou pořádají homosexuálové a na kterou se tady sjíždí lidé z celého světa. Celý festival trvá asi týden, ale zlatým hřebem je průvod přes město, je to opravdu perfektní zábava se na to koukat. Lidé v ulicích tancují, pijí a všude plno muziky. (foto bude).

No takže zase po delší době obnovuji tenhle deník. Minulý týden jsme koupili auto, takže se nám otevřely nové možnosti, co se cestování týče. S řízením jsem neměl velké problémy, přestože se tady jezdí na levé straně a trochu rychle.

V neděli jsme byli v Palm Beach, ve Wahroonga parku, kde jsem konečně spatřil živé klokany a v Ku-ring-gai národním parku. Obě tyto místa jsou na severním okraji Sydney.

Minulý týden jsem si koupil surf, tak trávím dost času v moři a zkouším se na tom prkně postavit. Řeknu Vám, není to ani trochu jednoduché, člověk se pořádně napije vody a ještě přijde domů samá modřina.

Ve škole se pořád chystám na zkoušky a asi za měsíc to půjdu vyzkoušet naostro.

Taky Georges se vrátil, má kupu fotek a zážitků. Vykládal, že sever je úplně fantastický. Prý se tam žije veseleji než na Floridském Key Westu. No v zimě (u Vás v létě) se tam vypravím.

Od pondělí máme dalšího nájemníka. Jmenuje se Honza je z ČR a studoval stavařinu.

Dnes tady celý den pršelo, co prošel, úplné špagáty. Když jsem byl ráno registrovat auto, tak jsem musel, stejně jako ostatní zastavit a čekat až trochu přestane lít, protože stěrače to nebyly schopné odvádět.